Vycházka po Alžbětíně
Po delší době se nám konečně podařilo opět vyjet na dovolenou! Pro nás v nezvyklém termínu – na začátku prázdnin, ale oba jsme se moc těšili. I když jsme do poslední chvíle čekali, jestli vše opravdu vyjde tak, jak má, a nebo se něco po… Nepo… se nic, a tak jsme v pátek (2. července) odpoledne vyrazili směr Šumava, konkrétně Železná Ruda, konkrétněji Alžbětín.
Cesta byla poměrně klidná, avšak sem tam nás na plzeňské dálnici čekalo omezení, a tak se nejelo příliš rychle. To by nevadilo, kdyby však ubytování v penzionu nebylo možné jen do 19.00 a kdyby nám čas dojezdu v navigaci stále nenarůstal a nebezpečně se neblížil právě sedmé hodině večerní. Zhruba po ⅔ cesty, před Klatovy, se před námi objevilo neskutečné dilema. Buď jsme mohli sjet z trasy a dojet si do KFC pro večeři (Té byla této variantě hodně nakloněna), což by ale znamenalo dojezd do penzionu těsně před sedmou, spíš po sedmé. Tím pádem riziko spánku někde pod širákem nebo v autě. Druhou variantou bylo jet přímo do Železné Rudy, ale s rizikem hladového Mí… to je velké riziko, ale nakonec všeobecným hlasováním byla tato varianta přijata a jelo se dál. Žádné velké drama s ubytováním a dojezdem se nakonec nekonalo.
Náš příjezd do penzionu U Larvů vyšel těsně před sedmou a ubytovala nás paní servírka z hospody, která byla otevřená až do 8 a evidentně by nás ubytovala i kdykoliv potom. Nu což, klíče od pokoje jsme dostali, vynosili jsme tašky, zhodnotili stav pokoje jako (velmi dobrý), pořídili fotky před tím, než tam vytvoříme náš klasický bordel, a šli jsme tedy na večeři v našem penzionku. Té zvolila smažený květák s bramborem, Mí měl jelení guláš. Slovy klasika – neurazí, nenadchne. Jídlo bylo poživatelné, ale žádný velký kulinářský zážitek se nekonal.
Po večeři byl program jasný – trochu jsme se zabydleli, a protože nám chyběly kroky, vydali jsme se za kopečky. Tedy naštěstí jsme šli po rovince, ale došli jsme až k hranicím České republiky a Německa (neznalým zeměpisu prozradím, že Alžbětín se nachází opravdu kousek od hranic, a tak naše procházka čítala asi kilometr a půl. Vlastně tři, museli jsme se ještě dostat zpátky…). Cesta tam se skládala převážně z čumění na zem, abychom nezašlápli šneky (chudáčci) a nebo slimáky (fuj!), kterých bylo na chodnících nespočet. Na hranicích jsme pořídili nezbytný obrazový materiál, a protože některým byla zima, pomalu jsme se vraceli zpátky, tentokrát kolem nádraží, protože jedna z našich plánovaných tras začíná právě tím, že odjedeme vláčkem. Příjemným zjištěním bylo, že cesta na vlak není dlouhá, avšak je delší, než si Mí původně myslel, a tak začalo propočítávání a plánovaní, jestli to stihneme tak, jak bylo původně v plánu. Ovšem až takový střelci nejsme, a proto tento adrenalinový (a kilometrově nejdelší) kousek jsme plánovali až na neděli.
Po návratu na penzionek proběhla očista těl a sledování tematického seriálu – Policie Modrava, potom hajdy na kutě.
SOUHRN: 3km v aktivitě, 48 minut, 4600 kroků v aktivitě/11 288 kroků za den, 21 nastoupaných metrů.