Radkov (Radkovské hradisko)
Při našem únorovém pobytu u moravských rodičů Mí byl v plánu výlet. Nebývá to úplně zvykem, protože jsou naše návštěvy většinou spojené z nejrůznějšími rodinnými oslavami, takže by Té mohla v klidu prohlásit: „To je dost, žes nás taky jednou vyvez.“ Cílem našeho výletu se stala zřícenina tajemného hradu Radkov kousek do Moravské Třebové.
Tajemný proto, že se o něm mnoho neví. Nejsou o něm žádné písemné záznamy, nicméně se odhaduje, že vznikl někdy mezi 13. a 14. stoletím. Spekuluje se i o jeho majitelích, stejně tak jako o jeho zániku. Prostě tu byl, je a nějakou dobu asi i ještě bude.
Na hrad se dá dostat lesní cestou, která je na křižovatce silnic z Linhartic, Gruny a Radkova. A přesně tam jsme dojeli a zaparkovali auta. Jako ne v té křižovatce, ale na lesní stezce. Jak už to tak bývá, hrady se povětšinou stavěly na vršcích, ostrorozích a obecně na dosti nepřístupných místech. Radkov samozřejmě není výjimkou, takže nás čekal výšlap na kopec. A aby to nebylo tak jednoduché, cesta byla značně rozblácená. Kdo by to byl v únoru čekal, že? Buďme ale trochu objektivní – nebyla to tak náročná cesta jako třeba k Vrbatově boudě nebo na Čertovu horu.
Když jsme konečně vystoupali nahoru, někteří dřív, někteří později, naskytl se nám pohled na mohutnou štítovou zeď, která má maximální šířku téměř 3 metry. Je to vlastně jeden z mála viditelných prvků celého hradiska. Bedlivě jsme poslouchali výklad toho, co se o hradu ví, od tatínka Mí. Prohlédli jsme si zeď, díry v zemi a další terénní nerovnosti nejspíš po budovách, valy,… a to je tak nějak vše. Opravdu tam toho moc není.
Mezi tím, než jsme si celý „areál“ obešli, vybalila maminka Mí to, kvůli čemu jsme vlastně tuto cestu podnikali. Řízky. Rodina mí je hodně přes jídlo, takže ani pořádná svačinka nemůže chybět. On to byl tedy spíš oběd. Někteří si dali jeden řízek mezi dva chleby, Mí si dal jeden chleba mezi dva řízky. K tomu kyselá okurka a čaj z termosky. Piknik, jak se patří.
Když jsme se pořádně nadlábli a tatínek si prošel vše, co viděl už nejméně po osmdesáté páté, byl nejvyšší čas zabalit zbytek jídla, posbírat odpadky a vydat se zpátky k autům. Je všeobecně známo, že cesty dolů bývají náročnější než cesty na horu. O tato cesta by se mohla stát vzorem pro toto tvrzení. Rozblácená cesta naznačovala, že jediné podklouznutí by vstupenkou na jízdu po zadku až dolů. Pár náznaků sice bylo, ale nakonec všichni dorazili k autům v rámci možností suší a čistí.
Vyprávění by zde mohlo skončit tím, že jsme nasedli do aut a vydali se zpátky domů. Jenže času bylo ještě dost, dokonce začalo svítit i sluníčko, takže jsme domů poslali akorát mamču, ségru a psa a zbytek výpravy ve složení Mí, Té, tatík a Fery se vydal na další hrad – Cimburk.