Na čertovu horu
Druhý den naší druhé dovolené, na které jsme byli podruhé v Krkonoších (tři dvojky? to nemůže být náhoda!), jsme nechali auto u hotelu a vydali jsme se rovnou na túru. Jako cíl jsme si vytyčili Čertovu horu (tu vyšší s výškou 1021 m n.m., cestou mineme ještě menší sestřičku s výškou 691 m n.m.).
Z Rokytnice, kde jsme byli ubytovaní, jsme se vydali rovnou do kopce. Taky kam jinam, že? 🙂 Po pár stech metrech jsme byli vyždímaní jak houby, takže naše tempo bylo skutečně poklidné a měli jsme díky tomu dostatek času se kochat typickou krkonošskou architekturou.
Přes lyžařský areál jsme došli až k Liščí Díře, odkud jsme pokračovali po zelené turistické trase. Cestu nám zpříjemňovala i místní lidová tvořivost.
Silnici v obci s vtipným názvem Hleďsebe (ona je to spíš část Dolní Rokytnice; a kdybychom si to nepřečetli v mapě, ani bychom nevěděli, že nějakou obcí procházíme) lemují různé studánky, pramínky a potůčky. U některých byly dokonce i hrníčky, takže voda v nich je zřejmě pitná. Nás ale čekal ještě kus cesty, takže jsme vodu z ryze praktických důvodů neochutnali.
Příjemná nenáročná cesta nás zavedla pod Čertovu horu, kde se nám otevřel krásný výhled na Harrachov. A byl tu samozřejmě evergreen – hromada lidí. A taky byl ideální čas na sušenku.
Po tom, co jsme se dostatečně nakochali a doplnili cukry, jsme se vydali opět vzhůru k cíli cesty. Zhruba ve třetině kopce je udělané vyhlídkové místo, které jsme samozřejmě nemohli vynechat. Kromě panoramat jsme ale sledovali i trochu groteskní situaci. Sledovali jsme marné pokusy nějaké slečny, která se snažila na svém horském kole vyjet po sjezdovce. Upřímně, kdyby to kolo chytla za řídítka a prostě ho nahoru vytlačila, ušetřila by si spoustu práce.
Na vrcholu Čertovy hory jsme se moc nezdržovali, protože lidi…
Jak neradi chodíme do kopce, tak z kopce je to možná ještě horší. Proč my vlastně nejezdíme někam do Polabí? Nic naplat, jinam než dolů cesta kupodivu nevedla. Vydali jsme se tedy po modře značené Janově cestě, která nás zavedla k Janově skále pojmenované po hraběti Johannu von Harrachovi. Spousta lidí, spousta hlučných dětí – kouknout, vyfotit a rychle pryč.
Mí dávalo bříško nenápadné signály, že už by asi něco chtělo, takže jsme nabrali směr Studenov, kde jsme si u stánku dali vysněný párek na tácku, malinovku a kofolu.
Plni sil jsme se rozhodli, že nepůjdeme přímou cestou zpět do Rokytnice, ale že si trasu o kousek prodloužíme dál Janovou cestou přes Čertovu pláň. U rozcestníku Ručičky jsme přešli na žlutou Kostelní cestu. Tam Té poprvé ukázala, proč jí doma občas říkají „jeřáb“. Z ničeho nic se zkrátka skácela na zem jako stavební jeřáb.
Po tom, co se Mí dosmál a až pak pomohl Té se zvednout, jsme došli k poslední části cesty – Pašerácké stezce. Ta nám na několika zastaveních přiblížila dobu krkonošských pašeráků.
15,5 km, 5:15 h – příjemná procházka 🙂