Kokořínský důl
Zima sice ještě neskončila, ale byla tak mírná, že už jsme to prostě nemohli doma vydržet, a tak jsme se prvního února rozhodli, že zahájíme naši výletní sezónu. Chtěli jsme do přírody a ne nijak extra daleko, takže padla volba na Kokořínsko, resp. přírodní rezervaci Kokořínský důl se svými skalními útvary, bludišti, jeskyněmi a roklemi.
Výchozím a vlastně i cílovým místem našeho výletu byla „brána do Kokořínska“ – městečko Mšeno. Právě tam začíná Cinibulkova naučná stezka, která nás provedla velkou částí naší trasy (Josef Bedřich Cinibulk byl český učitel, vlastenec a propagátor turistiky na Kokořínsku).
Z parkoviště kousek do městských lázní jsme se po schodech vydali žlutou stezkou směrem k obci Romanov. Schody jsou vytesané do pískovce a jsou takovou malou ochutnávkou toho, co náš všechno čeká.
Kolem pole a přes Romanov to ale byla trochu nuda, takže honem mezi domky a hurá do lesa. Mimochodem nastal čas na první tousík, kterých jsme měli samozřejmě dostatečnou zásobu na celý den. Jak už bylo zmíněno, byl první únor, takže byly některé cesty trochu rozblácené. Rozblácená cesta a toust v ruce je trochu nebezpečná kombinace. Konečně jsme ale začali míjet první skály.
Skal přibývalo a žlutá stezka nás zavedla k prvnímu z míst, které by určitě žádný návštěvník Kokořínska neměl minout – skalní útvar Prolezovačky. To je komplex různých průrev a dutin všemožně společně pospojovaných.
O kousek dál po cestě v podstatě pod Prolezovačkami se nachází uměle vytesaná jeskyně Obraznice, kterou jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Ta je tu minimálně od 30leté války a svůj název získala proto, že se v ní během této války ukrývaly cenné předměty a obrazy ze Mšena (podle některých pramenů z Romanova). Snažili jsme se zde odlovit i geokešku, ale bohužel neúspěšně.
Když jsme si usušili oči po prohrané bitvě s keškou, pokračovali jsme dál po žluté Cinibulkově stezce, ze které jsme si udělali malinkou odbočku k vyhlídce na Vrátenskou horu. Ne že by byl výhled extra zajímavý, ale byla tam lavička. Ideální místo na sušenku.
Kousek od vyhlídky už na nás ale čekalo skalní město Bludiště. Vysoké úzké průrvy s cestičkami a stromy s místy až děsivými kořeny nám dávaly vědět, že ztratit se v tomto bludišti není zase tak složité. Některá místa jsou tak úzká, že ramenatí lidé, jako je Mí, mohou mít s průchodem opravdu problém. Velké finále celého bludiště je strmé schodiště s řetězem vytesané do skály. Schody jsou vysoké a za ty roky dosti ochozené, takže malinká Té měla veliký problém už s výstupem na první schod.
Bludiště jsme ve zdraví přešli. Po něm naštěstí následoval vcelku příjemný nenáročný kus cesty. U rozcestníku Švédský val jsme uhnuli ze žluté na zelenou značku a pomalu jsme začali klesat Boudeckou roklí. Cestou jsme se ještě zastavili u skalní kapličky a na každém kroku nás doprovázely skalní vršky a věže vystupující z okrajů údolí. Posezení na konci rokle bylo dalším místem vhodným pro sušenkovou zastávku.
Zelená značka nás zavedla ke studánce pod Bílou skálou, která kdysi mohla být moc pěkná, v současnosti je dosti zanedbaná.
Opustili jsme zelenou a napojili jsme se na červenou Evropskou dálkovou trasu E10. Taková dálnice mezi turistickými trasami. V této části se jmenuje (kupodivu) Máchova cesta. Ta nás dovedla až ke skalnímu bytu, který jsme si sice důkladně prohlédli, nakonec po dlouhých úvahách však nekoupili, ale hlavně ke známým Kokořínským pokličkám. Naše naplánovaná cesta přes ně sice nevedla, ale když už jsme byli pod nimi, byla by škoda je nevidět.
Když jsme se dostatečně pokochali, vydýchali a vyfotili vše, co bylo potřeba, pokračovali jsme dál po naší trase po modré roklí Močidla (fakt podivný název). Sice jsme tam neměli vstupovat, protože tam probíhala těžba dřeva, ale kdo by pracoval v sobotu? A hlavně – páska není zeď.
Další roklí tentokrát se zelenou značkou byla Náckova (žádné skály s patkou a knírkem jsme si nevšimli). Na jejím konci na nás čekalo trochu z Egypta – věže Faraon a Ramses. A taky se tam stal takový navigátorský fail, kdy Mí sice zvolil správnou barvu (opět žlutá Cinibulkova stezka), nezvolil ale správný směr. Takže jsme minuli útvar Obří hlava a žába a uměle vytesanou Průsečnou skálu, která pochází z podobné doby jako Obraznice.
Pomalu ale jistě jsme finišovali náš výlet. Vraceli jsme se kolem Švédského valu po modré. Napojili jsme se na naučnou stezku Lesopark Debř, který vznikl v roce 1915 a můžete v něm nalézt přístřešek ve tvaru muchomůrky, Husův památník zbudovaný k 500. výročí upálení mistra Jana Husa, zbytky přírodního divadla, miniaturu hradu Kokořín, který na svou obnovu na rozdíl od velkého bráchy stále čeká, a další zajímavosti. My tam byli, když už bylo šero, takže tomu bohužel odpovídá i kvalita fotozáznamů, videozáznam není vůbec.
Celkově jsme podle hodinek ušli něco málo přes 16 km a nastoupali/sestoupali přes 500 m a to za 5,5 hodin.