K prameni Labe
Pramen Labe je jedno z míst, které by žádný návštěvník Krkonoš neměl minout. My jsme k tomu využili naši druhou krkonošskou dovolenou.
Jsme sice vášniví turisté, pokud se ale můžeme vyhnout velkému kopci, tak to s chutí uděláme (hlavně Mí :-)). Vymysleli jsme tedy plán, že z Rokytnice nad Jizerou, kde jsme byli ubytovaní, popojedeme do Horních Míseček, odkud se necháme vyvézt autobusem až k Vrbatově boudě. No… jak se říká „karma je zdarma“ a po příjezdu do Míseček jsme u autobusové zastávky uviděli frontu lidí několik desítek metrů dlouhou. Z fotky to bohužel na první pohled úplně vidět.
„No co, tak to určitě přijede víc autobusů, když je tu tolik lidí. Na to určitě musí být připravení.“ říkáme si. Mezi tím, co se takto chlácholíme při čekání ve frontě, se fronta minimálně ztrojnásobila.
Long story short – přijely dva busy, které se narvaly lidmi po střechu (jak zpívá Kabát „autobus byl narvanej tak, že i šofér stál“) a nám nezbývalo, než určit směr a se zbylým davem lidí, který se jako my nevešel, vyrazit směr Vrbatova bouda po svých po Staré vozové cestě.
Cesta byla trochu náročná, výhledy ale byly překrásné. Dav se časem rozmělnil, takže jsme pak ani nemysleli, že se procházíme po Václaváku.
Od Vrbatovy boudy se nevydáváme přímo po „dálnici“ k prameni, ale o kousek si to prodlužujeme přes Harrachovy kameny.
Z cesty kousek od Růženčiny zahrádky už jsou opět vidět davy lidí, ke kterým se tedy přidáváme a šlapeme příjemnou cestou až k našemu dnešnímu cíli – symbolickému prameni Labe. Symbolickému proto, že samotné Labe pramení v rašeliništi na Labské louce a betonová skruž s erby měst, kterými Labe protéká, je udělaná jen pro nás turisty :-).
Pramen jsme si prohlédli, probili jsme se mezi lidmi a jdeme dál k Labské boudě. Té se ozývá močový měchýř, Mí se ozývá prázdné břicho, takže padlo rozhodnutí – zastavíme se na Labské boudě. I bradavice na krkonošské tváři – Labská bouda – je v obležení turistů, takže každý jdeme do „své“ fronty. Té se ulevilo, Mí to vzdává a cestou k Pančavskému vodopádu vytahuje z batohu sušenku. Jídlo vs. Mí – 1:0.
Bucharova cesta nás vede přes Vrbatovu boudu, kde si Mí opět marně zkouší dát párek na tácku (2:0). Ze silnice odbočujeme směrem ke Šmídově vyhlídce a rašeliništím Svinské louže. Tady jsme konečně trochu sami, hlavní vlna turistů totiž pokračuje zpátky do Míseček.
Po chodníčku překonáváme rašeliniště a přicházíme na Medvědín, kde Mí svede poslední bitvu o jídlo. Ano, hádáte správně. Ani tady jsme s jídlem úplně nepochodili, takže konečný stav je 3:0. Trochu odpočíváme, jíme sušenky a pomalu se vydáváme zpátky do Horních Míseček, kde máme zaparkované auto.
Suma sumárum máme v nohách necelých 16 km, nastoupáno/sestoupáno něco okolo 600 m a necelých 5 hodin cesty. Nakonec ani nelitujeme toho, že nám nevyšel autobus, protože výhledy z cesty za to opravdu stály.