Zřícenina hradu Zubštejn
Podzimní víkend na Moravě byl podobně jako na začátku roku ve znamení výletů na zříceniny dvou hradů. Tím prvním byl Zubštejn.
Zubštejn se tyčí na stejnojmenném kopci nad obcí Pivonice (kde se narodil dědeček Mí) kousek od Bystřice nad Pernštejnem. Kdo a kdy ho založil není úplně známé. Mohla to být první půlka 13. století, což by z něj dělalo jeden z nejstarších hradů na Moravě. Nicméně prvním písemně doloženým majitelem hradu byl roku 1344 Atluš „de Lapide“, který patřil k pánům z Pernštejna (Pernštejnové měli v rodovém erbu hlavu zubra – náhoda? nemyslím si.) . Co se ale ví je to, že je Zubštejn jeden z největších hradů na Moravě. Obýván byl do 16. století, poslední zmínka je z roku 1596.
Naše dobrodružství začalo už cestou samotnou. Směr udávala „Stolička“ (to auto tak prostě vypadá), ve které jeli rodiče Mí společně s Connie. Mí a Té jeli v autě s Ferym a ségrou Mí. Tatínek jel bez navigace, Fery sice navigaci měl, když ale řekla: „Odbočte vlevo“, odvětil jí, že „tudy se tam přece nejezdí“ a pokračoval dál za Stoličkou. A co myslíte, že se stalo? Objížďka, slepá ulice, bloudění a hledání správné cesty. Naštěstí ji oba řidiči úspěšně našli a my mohli pokračovat dál k našemu prvnímu cíli.
Příroda měla v té době asi hodně kreativní náladu, protože vyčarovala námrazu vlastně úplně na všem a my si připadali jako v pohádce.
Zaparkovaná auta pod hradem nám dávala najevo, že jsme nebyli jediní, kdo měl stejný nápad. Cesta na hrad byla tradičně do kopce, ale na to už jsme zvyklí. Už cestou začíná tatínkův výklad o tom, kudy vedla původní cesta do hradu, kde byla první brána, předhradí, předmostí apod.
Nahoře na hradě se nám naskytly zajímavé pohledy do okolní krajiny. Zvedající se mlha společně s na bílo obarvenými stromy, keři, trávou a vlastně úplně vším nám jasně dávaly najevo, že podzim pomalu ztrácí nadvládu a pomalu ji předává zimě. Tak to tedy na první pohled vypadalo, za pár okamžiků a za pár kilometrů zjistíme, že je to možná přesně naopak.
Hradní komplex to byl sice veliký, ze samotného jádra toho však tolik nezbylo, takže prohlédnout a prolézt všechno, co jde, nezabere úplně moc času. To nám hladovcům ale hrálo do karet, protože když jsme si hrad prohlédli, vytáhl tatík z batohu čaj, chleba, okurky, ale hlavně kus uzeného. Takže mohla začít svačinka.
Než jsme se všichni nasvačili, šel tatík na průzkum dalšího terénu, po kterém houkl na Mí: „Pojď si to tady vyfotit.“ Po průchodu skrz val/hradbu se otevřel pohled na kamenné moře. No… spíš takový rybníček. Pohled na kameny porostlé mechem byl však impozantní. Hrad by šel touto cestou obejít celý, to se nám však s ohledem na zbytek výpravy nechtělo.
S plnými žaludky, plni dojmů a se spoustou fotek jsme zamířili zpět k autům. Jak už to tak bývá, cesty dolů jsou dost často horší než cesty nahoru. Obzvlášť když musíte jít z kopce po namrzlém listí, které leží na pomalu tajícím blátě. Nicméně jsme to všichni zvládli bez ztráty kytičky a při příchodu k autům byl Mí při pohledu na své boty docela rád, že jejich auto stojí v bezpečí před domem, kde bydlí jeho rodiče. To byl ale jen blátivý začátek…